Než ale stačil sousední vévoda zpunktovat válečné tažení, Sloveslavův dvorní písař dostal spásný nápad. Vzpomněl si na věhlasné mistryně jazykového řemesla a gramotnosti, o nichž se po celém kraji šuškalo, že provozují vlastní živnost na osvětu a ve své tajné dílně lisují ty nejúčinnější naučné svitky a taháky, které kdy lidské oko spatřilo. Jejich naučné materiály prý dokázaly vykřesat jiskru rozumu i z toho největšího dubového dřeva.  Osedlal toho nejrychlejšího koně a pelášil žádat o neodkladnou pomoc samotnou UčiTerku a její věrnou, moudrostí obdařenou sovičku Znělku.

UčiTerka se Znělkou bez okolků vyrazily na Hrubštejn. Tam rychle vyslechly zoufalého knížete, Učitelka si poručila pár korbelů silného bylinného dryáku na povzbuzení mysli (jak už to v její manufaktuře na nápady chodí) a vytáhla ze své brašny mocnou zbraň proti gramatické temnotě – Vychytanou češtinářskou příručku, takovou češtinářskou kápézetku, která byla nabitá vědomostmi k prasknutí.

Vrhla se na onen válku rozpoutávající pergamen. Žádné úmorné biflování ani suchopárné definice, ze kterých na člověka padá mrákotná nuda, se však nekonaly. UčiTerka Sloveslavovi lidsky a s úsměvem vysvětlila ty nejčastější češtinářské chytáky a ukázala mu fígle, které si jeho hlava konečně pamatovala. Společně dopis proškrtali, uhladili a vyčarovali z něj ECHT češtinářský manifest. Čišela z něj čistá radost z jazyka. Byla to slova plná vtipu a lehkosti, která baví, ale tak nějak mimochodem a přitom naprosto neomylně dělají svou práci na jedničku.